Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/plugins/system/advga/advga.php on line 21

Strict Standards: Declaration of JParameter::loadSetupFile() should be compatible with JRegistry::loadSetupFile() in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/libraries/joomla/html/parameter.php on line 512

Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 39
Metalfest Open Air 2014 – 29.5.-1.6.2014 – Amfiteátr Lochotín, Plzeň
Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 141

Metalfest Open Air 2014 – 29.5.-1.6.2014 – Amfiteátr Lochotín, Plzeň

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Ten, kdo měl tu čest prožít si loňský, čtvrtý METALFEST, dá mi jistě za pravdu, že se jeho život tak trochu změnil. Ne snad, že by se hudebně nepovedl, ale podmínky, které tenkrát panovaly, člověka zkrátka a jednoduše změnit musí. Jak již bývá v posledních letech zvykem, i letos si dali metalisté dostaveníčko v plzeňském přírodním amfiteátru, aby si užili zlatavého moku, festivalové atmosféry a především milované hudby, jejíž poslechem tak po roce opět postrašili nějaké ty zebry a žirafy ve vedlejší zoologické zahradě, které se musejí klepat strachy do dnešních dnů. Počasí návštěvníky festivalu dost možná vyplašilo i letošní pátý ročník, nicméně stalo se tak několik dní před vypuknutím akce, takže nějaké to podmáčené prostředí znechutit nikoho snad ani nemohlo. Nad klasikou s názvem METALFEST tak sice do posledních chvil visel velký otazník, oproti loňsku však vše dobře dopadlo. Pojďme si tedy shrnout, jaké to letos bylo.

Oproti předchozím ročníkům je třeba uvést několik menších či větších změn jak v organizaci, tak v hudební náplni jednotlivých dnů. Z těch organizačních je to například velice vhodně řešená výměna identifikačních pásek za vstupenku na více místech před areálem, čímž byly odstraněny otravné fronty u hlavního vchodu. Další změnou převážně bezpečnostního charakteru bylo rozdělení přilehlých luk na místa jen pro parkování a místa jen pro stanování, což byla asi logická dohra loňských povodňových událostí. Co se programu týče, zde lze vysledovat jednu klíčovou změnu: pořadatelé letos vsadili vše na jednu kartu se jménem Alice Cooper; údajně nejdražší účinkující v historii festivalu. Vystoupením rockové legendy rozhodně nic nekončilo, nicméně nelze se ubránit pocitu, že některé z kapel hrály v přece jen trochu podivných časech, o kterých by se jim v dřívějších ročnících mohlo jen zdát.

DEN PRVNÍ:

Úvod festivalu obstarali němečtí WINTERSTORM následovaní Nizozemci z DELAIN. Asi jen těžko lze při pátečním začínajícím odpoledni očekávat větší návaly diváctva, přece jen většina lidu je buďto ještě na cestě nebo v práci. Situace se však začala výrazně lepšit okolo třetí hodiny. Hlavním důvodem byl jistě nástup švédských death metalistů GRAVE. Osobně jsem byl celkem šokován, že kapela podobného formátu hraje už v půl čtvrté zahajovacího dne. Minimálně ve srovnání s protěžovanými KATAKLYSM, kteří hrají vždy navečer, mi přišel tento tah poněkud překvapující a dosti skromný. Vždyť GRAVE se předvedli více než skvěle a ukázali, proč jsou považováni za jednoho z velkých průkopníků klasického death metalu.

Do následných DIE APOKALYTISCHEN REITER jsem osobně nevkládal velké naděje, nicméně opak se stal pravdou. Jejich set znamenal pro páteční večer rozhodně nejživější a nejchytlavější vystoupení. Takhle nějak by měla vypadat živá hudba. Prosluněným amfiteátrem se v ten moment nesly líbivé a skočné melodie, folkové motivy i burácející řev.

Tak nějak rozpolcen jsem zůstal po pekelném setu ještě pekelnějších Norů MAYHEM, kteří při příležitosti již třicátého výročí poctili festival svou divočinou. Novinka „Esoteric Warfare“ vyšla na jedničku, zde není co namítat, nicméně vystoupení podobného ražení za téměř jasné oblohy, to bohužel zrovna tematické nebylo. Ve srovnání s loňskými stejně laděnými SATYRICON rozhodně jasná prohra MAYHEM. Nicméně i tak jsme se dočkali porce pořádného a nefalšovaného black metalu (letos vzácnost) s překvapivě pohodovým zvukem, který ovšem soudě dle pohybu diváctva po areálu až tak moc nelákal. Co se playlistu týče, hrálo se např. „Deathcrush“, „To Daimonion“, „My Death“ nebo „Whore“. A pokud mě má paměť a znalosti nešálí, z nové desky bohužel žádná ochutnávka nezazněla.

Co by to bylo za Metalfest, kdyby chyběl power metal z Německa? Čest tradici zachovali BRAINSTORM, kteří tak nabídli živou prezentaci nejen své nové desky „Firesoul“. Bohužel však právě BRAINSTORM jsou dle mého jednou z těch kapel, která si své místo před Alicem Cooperem moc nezaslouží. Průměrný ničím výjimečný power metal, byť precizně odehraný, je na podobnou čest dosti málo. Navíc je třeba vzít v úvahu poněkud zmršený zvuk, zejména ve spodní části amfiteátru. Nicméně sympatie kapely a snahu rozdat se upřít nelze, hlavně potom v podání vokalisty Andyho B. Francka, který se neustále pohyboval na hraně pódia, někdy dokonce daleko za ní v náruči a osudu kotle, ale do dokonalosti dosti chybělo.

Krátce po půl desáté se rozeznělo intro, padla opona a drahé divadélko se jménem Alice Cooper mohlo začít. Vrchol pátečního večera, respektive celého festivalu, byl odstartován. Hudební, zvukový i vizuální kvalitativní posun o mnoho tříd dopředu byl znatelný ihned s prvním songem. S první skladbou letěla Cooperova hůl do hladového kotle, kde se ztratila jak flusanec na rozpálených kamnech. Alice, tak jak je jeho zvykem, předváděl nejrůznější náznaky tanečních kreací, pochopitelně v rámci jeho možností a zkrátka přehrával vše přesně tak, jak se dalo očekávat. Dle očekávání nechyběly ohýnky, dvoupatrová stage s množstvím kulis a celkově vymazlená teatrální hororová show. Velmi příjemnou záležitostí bylo též vzdání holdu klasickým legendám jako THE WHO, THE BEATLES, THE DOORS a JIMI HENDRIX. Zklamáním na druhou stranu byla minimální míra komunikace Alice Coopera s fanoušky. Skladby byly z rukávu sypány až zbytečně rychle a necitlivě, snad jakoby si samotní aktéři přáli brzký konec. Playlist byl sestaven velice vhodně a představoval jak průřez klasickou tvorbou, tak prezentaci poslední desky „Welcome 2 My Nightmare“. Během večera tak zazněly namátkou „House Of Fire“, „No More Mr. Nice Guy“, „Billion Dollar Baby“ s již klasickým krmením kotle penězi, „Hey Stoopid“, „I´m Eighteen“, „School´s Out“ či klasika klasik „Poison“.

DEN DRUHÝ:

Sobotní počasí se vydařilo o poznání lépe, a až na výjimky se dá hovořit o suchém počasí. Hudebně však považuji sobotu za poněkud slabší. Dopoledne obstarala dvojice tuzemských uskupení KRYPTOR a TITANIC, na které navázali Američani BLOODY HAMMERS a krátce po nich další „tuzemáci“ DARK GAMBALLE. Osobně jsem ovšem vkládal velké naděje do retro psychadeliky s názvem BLUES PILLS. Přestože pro mnohé asi nešlo o zrovna lákavé vystoupení, je třeba si uvědomit, že šlo o skutečný unikát, jenž není v prostředí tohoto festivalu zrovna častým. Prakticky začínající švédsko-francouzsko-americká formace dala Metalfestu zavzpomínat na bájný Woodstock a svým psychedelickým blues rockem více než překvapila. O nějaké pódiové show hovořit nelze, ale poslechnout si ve slunečném odpoledni podobnou lahůdku je více než potěšující. Za sebe vnímám BLUES PILLS jako jedno z největších překvapení letošního ročníku. Z Woodstocku rychle do současnosti, aneb jak dosti necitlivě rozprášit halucinogenní atmosféru s ABORTED. Belgičtí brutal death metalisté se zalíbením v grindcoru si ve srovnání s předchozí partou rozhodně našli větší fanouškovskou základnu, oporu v tomto faktu bych hledal spíše v zaměření festivalu celkově, nežli hráčském umu. Nicméně i tak šlo o vyvedenou prezentaci studiové tvorby.

FLOATSAM AND JETSAM jsou jedna z kapel, která v našich končinách moc často vidět není. A je to rozhodně škoda, neboť jejich technický thrash se silnou inklinací k power metalu je více než jedinečný. Velkou měrou se pod tuto skutečnost podepisuje nejen technická úroveň a komplikovanost jednotlivých skladeb – kterým konkurují nabroušené rychlopalné riffy – ale převážně špičkový vokál Erika Knutsona. Vystoupení FaJ tiše aspiruje na sobotní vítězství.

Trošku toho power metalu následně předvedli klasici z RAGE, kteří jsou naopak v Čechách k vidění dost často. V tomhle případě prostě člověk uvěří vše, co si kamarádi okolo Smolskeho na podiu dovolí, ale přece jen už bylo RAGE možná trochu dost. Každopádně v kotli vládla více než příjemná atmosféra a lidi podobná hudba rozhodně baví, takže podobná volba je od pořadatelů více než pochopitelná.

Krátce po rutinním vystoupení Němců přichází poslední skutečně ostřejší parta celého festivalu, neboť jak jsme si již zvykli, neděle bývají o dost volnější. Brazilská SEPULTURA po odchodu legendy Maxe Cavalery rozhodně prošla těžkým obdobím, během kterého ztratila velkou část fanoušků, o tom pochybovat nelze. Studiová tvorba posledních let tak nějak vázne, nicméně naživo je všechno naruby. Přestože se na hlavu Derricka Greena sneslo již mnoho kritiky, naživo působí naprosto suverénně a sebejistě. Navíc díky svému etnickému původu funguje jako velké lákadlo, což bylo poznat již během autogramiády. A musím potvrdit, že Derrick je skutečně dooost veliký :D Co se hodinu a čtvrt trvajícího vystoupení jeho SEPULTURY týče, nelze než hovořit v superlativech. Krom novější tvorby pochopitelně zazněly i klasiky typu „Roots Bloody Roots“ nebo „Ratamahatta“, s pro SEPULTURU typickými etnickými prvky, kde se samotný Derrick ujal velkého bubnu, aby ukázal svůj talent. Kapela působila naprosto energicky a zařadila se v sobotu k tomu nejlepšímu, co měl plzeňský amfiteátr možnost slyšet a vidět.

Naopak velkému zklamání se rovnalo vystoupení německých POWERWOLF. Kdo by jen čekal, že se z poobědové skupiny z roku 2010 za tak krátkou dobu vyklube jeden z headlinerů festivalu. Jistě, úspěchy těmto powermetalistů upírat nelze, především časopis Metal Hammer píše o POWERWOLF jako o objevu roku, nicméně pánové se své role rozhodně nezhostili tak, jak by se slušelo. Hudební prezentaci lze shrnout jednoduše jako průměrnou. Přestože jde o chytlavé a melodické skladby, podpořené opravdovým profesionálem Attilou Dornem za mikrofonem, o nějaké výjimečnosti lze asi hovořit jen stěží. Nicméně stejně tak jako při vystoupení v roce 2010 se velice sympaticky uvedl klávesák Falk Maria Schlegel, který svým neustálým odbíháním od svého nástroje opravdu baví. Jak již bývá u německých bandů zvykem, dočkali jsme se i nejrůznějších legrácek v podobě her s fanoušky, nicméně dlouhé prostoje a Attilovo obligátní vylévání srdíčka celé show více než uškodilo. POWERWOLF zkrátka i přes výtečnou diváckou kulisu jako headliner soboty moc neuspěli. V mých očích zůstávají dalším průměrným hudebním tělesem s dobrým managmentem za zády, stejně tak jako tomu bylo dříve se SABATON.

DEN TŘETÍ:

Z nedělního řádně odlehčeného programu nutno pro začátek zmínit dynamické šílence, EVIL INVADERS, kteří se díky své mladické energičnosti dokonce i špatně fotili. Nejenže jejich podání klasického old school speed metalu bylo naprosto strhující, ale ta chuť hrát, kterou se prezentovali, byla obdivuhodná. K tomuto faktu je třeba přičíst dost nízký věk (v rozmezí 20-26 let) a máme z toho zajímavý výsledek. Jméno EVIL INVADERS by si měli všichni zapamatovat, protože tady se klube něco velkého. V rámci žánru rozhodně. Chlapci navíc po skončení svého setu celkem neohroženě brouzdali areálem festivalu až do pozdních večerních hodin a neodmítli snad jedinou fotografii či pohovor s každým, kdo měl jen zájem.

Následný program v podobě německých female vocal ARVEN či stoner rocku ZODIAC tak nějak vyšuměl do prázdna bez většího zájmu diváctva a popravdě se není moc čemu divit. Podstatnou změnu znamenal set českého fenoménu současné metalové scény v podobě DYMYTRY. Zájem o tuto predátorskou smečku je na české poměry skutečně nevídaný a ani nevím, zda-li jsem někdy viděl Metalfest ve dvě hodiny odpoledne takhle zaplněný. Je tedy více než zřejmé, že DYMYTRY se podařilo najít díru na hudebním trhu a zde se chytli. Osobně se však nedokážu ubránit pocitu, že jsou DYMYTRY přece jen dosti přeceňovanou a uměle vyhnanou kapelou. Ať tak či tak, pánové (či snad dámy, kdo by to poznal?) zahráli například skladby „Plameňáci“, „Arabia“ nebo „Jsem nadšenej“ a za pomoci „Dymytry rodiny“ utvořili celkem přijatelnou odpolední atmosféru.

Další female vocal band festivalu, německá XANDRIA, si vedla v rámci žánrové konkurence z letošního ročníku festivalu rozhodně nejlépe, pozornost ale upoutala především dlouhonohá Dianne van Giersbergen, na kterou je sakra příjemný pohled. K představenému setu asi těžko něco dodávat, šlo o průměrný symphonic metal, kterého je však bohužel v poslední době opravdu moc a tak nějak začíná splývat.

Z trošku jiného soudku zahráli následující nakrémovaní hezounci z KISSIN’ DYNAMITE. Ti nastartovali vzestup nejen z hlediska kvalitativního, ale rovněž živelného. Klasický a nesmrtelný hard rock dřívějších „hair metal“ kapel byl krom precizního provedení okořeněn především divokou nespoutaností a neskutečnou chutí vymáčknout se ze sebe to nejlepší. Kapely podobného ražení v poslední době zažívají opět veliký boom, což se pozitivně odrazilo i na reakci fanoušků, kteří si s velkou dávkou ochoty zazpívali skladby jako „Money Sex And Power“, „I Will Be King“ či „Welcome To The Jungle“.

Velmi očekávaný tahák závěrečného dne, gotičtí seveřané TIAMAT, zanechali v paměti nejednoho návštěvníka festivalu jednu dosti negativní vzpomínku. Po hudební stránce fungovalo vše, tak jak by se dalo očekávat: ponurá atmosféra s typickým soundem a ještě typičtějšími klávesovými party, utahané a emočně vypjaté skladby a nostalgické melodie zároveň a v neposlední řadě projev Johana Edlunda. Ten však bohužel i přes povedený hudební výkon nevypadal vůbec dobře. Jeho ohlašovaný odchod z TIAMAT z jistých zdravotních důvodů asi bude mít své opodstatnění. Edlund působil velice chladně a hlavně dosti zmateně. Po podiu neustále honil texty svých skladeb a sbíral je po zemi, stejně tak jako jednou svou kytaru či stojan na mikrofon. Ke vší této zmatenosti přičtěme okamžitý odchod do zákulisí po poslední vydané hlásce a máme z toho dosti nesympatické vzpomínky na jeho osobu. Těžko odhadovat, jak vážné jeho problémy skutečně jsou, nicméně jak bylo zmíněno, dobře rozhodně nevypadal.

Předposlední vystoupení večera, Finové THE 69 EYES, navázali hudebně na ponuřejší náladu svých švédských předchůdců, ovšem s mnohem pozitivnějším a vstřícnějším přístupem. S jejich setem nemám sebemenší problém a z nedělního programu rozhodně jeden z nejsvětlejších bodů.

Po hodinové (ano skutečně hodinové) pauze, kterou nepotřeboval ani sám veliký Alice Cooper se nachýlil ten pravý čas pro závěrečné vystoupení plzeňského Metalfestu 2014. Německá rocková princezna (či královna nebo dokonce babička?) DORO se dle svých slov na své představení velice těšila a její výkon vše jen potvrdil. Legenda německého heavy metalu ukázala, že má stále co nabídnout a to nejen po hudební stránce, ale především díky svému zaujetí a nasazení. Velmi pozitivně naladěná Doro Pesch neustále laškovala a komunikovala s nadrženým kotlem a pobíhala až ke hraně zábran dělící fanoušky od hudebníků jako za mlada. Tahle paní prostě v jistých ohledech nestárne. Při jejím devadesáti-minutovém setu zazněly především skladby původních WARLOCK, namátkou „I Rule The Ruins“, Burning The Witches“, „True As Steel“ či nesmrtelná klasika „All We Are“. O důstojné rozloučení s letošním ročníkem festivalu v plzeňském amfiteátru tak bylo důstojně postaráno.

Z celkového pohledu lze pátý ročník METALFESTU hodnotit opět velice pozitivně, stejně tak jako v dřívějších letech. Počasí se vyvedlo, atmosféra i přes stále neuspokojující návštěvnost (údajně okolo 6000 v sobotu) byla solidní. Festival neprovázely snad žádné organizační problémy a návštěvníci dostali všechno to, co měli předem slíbeno. Samozřejmostí byla též tradiční autogramiáda ve stanu před areálem, ve kterém se v průběhu tří dnů vystřídalo 25 z celkových 27 hrajících kapel. Chyběl pouze Alice Cooper a pekelníci MAYHEM. Po zvukové stránce nelze co namítat, až na menší výjimky vše šlapalo jak má. Výtku bych měl ovšem opět k sestavě programu, který byl letos asi celkově nejslabší. Doufejme, že pro příště se dočkáme vyrovnanějšího a výrazně obměněného programu, protože tenhle festival za to stojí.

Závěrem bych jako již tradičně chtěl poděkovat Jirkovi + Pavle za celý víkend a hlavně za super fotografie!!!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Mohlo by vás zajímat