Mean Man (Chris Holmes), Nobody Knows - 16. 10. 2015 - Nová chmelnice, Praha

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Po dvou týdnech od parádního vystoupení německých S.D.I. se vracím na Novou Chmelnici s vidinou dalšího zajímavého kulturního zážitku: a důvod jest k tomu oprávněný: prvně po rozpadu W.A.S.P. nabral pražský směr charismatický kytarista a význačná osobnost rockové historie Chris Holmes – a to se svou novou kapelou MEAN MAN. Toho měl původně doprovodit Američan Adam Bomb, – ten však turné odřekl, a tak si museli pořadatelé vypomoci z domácích řad. Z Adamova odpadnutí jsem dvakrát smutný nebyl, jeho náhradníci NOBODY KNOWS mě však papírově taky nenadchli; tahle amerikanizovaná vlna šla vždycky mimo mne.

Dorážím ve čtvrt na devět mysle, že část předkapely nestihám – a hle, ono se ještě dvacet minut poté nic neděje. Avizovat dopředu časy výstupů by myslím pro příště bylo docela fajn. A jak mě liberečtí NOBODY KNOWS studiově nikdy moc nebavili, živě se tahle rokenrolová jízda od počátku rozjíždí na mnohem vyšší obrátky. Skladby získávají nový náboj, každá má nějaký výrazný zapamatovatelný a odlišitelný motiv a co nabídnout. A to se drží po celou dobu; i přesto, že NOBODY KNOWS hrají skoro hodinu. Svou muziku navíc dokážou výborně prodat a i vizuálně působí dost dobře. (Jediným negativem je sólový kytarista, který se – i přes znamenitou hru – po celou dobu tváří, jako že mu zbývá posledních pět minut života.) Hudebně se tomu moc vytknout nedá, i zvuk je obstojný. Na roli předkapely skvělý výkon a příjemné překvapení.

Po půlhodině příprav (tzn. cirka v deset) nastupuje se svou skvadrou Chris Holmes. Pod pódiem čeká hlouček lidí (hlouček, etymologicky od slova hluk), který dostávaje tomuhle označení vítá vystupující muzikanty – ti si ovšem na žádné sáhodlouhé vytleskávání nepotrpí a lepí na sebe jednu písničku za druhou. Že je Chris hlavou kapely a hlavní hvězdou večera, asi nikoho nepřekvapí – od úvodní dvojice „Shitting Bricks“ a „Let it Roar“ je však zřejmé, že je tady s MEAN MAN jako plnohodnotnou kapelou, a ne jako sólista s doprovodem. Výraznou roli má zejména druhý kytarista Thomas Cesario; jejich zdvojená kytarová sóla jsou ozdobou celého koncertu. Thomasova role je ještě silnější při skladbách W.A.S.P., které kompletně zpívá. A ačkoli postrádá onu Blackieho nachraptělost, odstínem hlasu se mu ohromně podobá a vytváří tak hodně autentický W.A.S.P. zážitek.

Ostatní písně si dle očekávání Chris huláká sám a byť to žádný rozený zpěvák není, jeho upřímný a věrohodný projev všechny nedostatky vynahrazuje. Občas zpěv nestíhá a sem tam nějakou frázi vypouští, při zvoleném tempu je to ale pochopitelné. Jen kontakt s publikem by mohl být větší; Chris mluví málo, mezi písněmi k tomu však ani nemá prostor a stejnak mu při přehuleném a nečitelném zvuku mikrofonů není moc rozumět. I beze slov však je však zřejmá jedna věc: že Chris Holmes už dávno není hovado z bazénového interview. A je to sakramentsky dobře.

Muzikou se evidentně baví, stejně tak i zbytek kapely; stejně tak diváci. Chris dodržuje předem avizovanou skladbu playlistu (čtyři písně z „Shitting Bricks“, čtyři z „Nothing To Lose“, čtyři od W.A.S.P.) a vrchem přidává přitvrzelou verzi „Rockin‘ In The Free World“. Což je něco, z čeho mám neskutečnou radost; na tuhle písničku nedám dopustit. A ještě zajímavější cover přichází jako závěrečná tečka: na pódiu se schází MEAN MAN a NOBODY KNOWS a společně vysekávají odlehčenou verzi „Highway To Hell“. Ve výsledku se tak jedná o velmi intenzivní osmdesátiminutovku, která zahušťuje každou vteřinu a kde ani jediná vteřina nepřichází nazmar.

Jestli došlo i na avizované setkání s fanoušky a podepisování se, nemůžu soudit; mizím na tramvaj. Ale Chrisovi se v Praze hádám líbilo – už jen z toho soudě, že si z ní kapela odvezla nového maskota (https://www.facebook.com/ChrisHolmesMeanMan/photos/a.1553886968225449.1073741829.1553775348236611/1639584029655742/?type=3&theater). Na celém večeru vidím hlavně dva nedostatky: 1) Hlasitost. Po návratu na byt nejsem schopný normální komunikace, neslyším pomalu ani sám sebe. 2) Publikum. Nikoli co do kvality, nýbrž do kvantity. Že přišli hlavně pamětníci, s tím se dalo počítat. Ale že jich přijde tak maximálně stovka, to bylo zklamání. Za takhle skvěle připravený večer by si kapely i pořadatel zasloužili mnohem početnější kulisu. Poněvadž to za to doopravdy stálo.

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit