The Sonics, The Myrrors, Old Folk House – 3. 11. 2015 – Futurum, Praha

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Když míří do Prahy rocková legenda, která vznikla v době, kdy bylo fanouškově babičce necelých deset let, trochu jím to zatřese. Nebudu dělat, jakože jsou THE SONICS moje nejsrdcovější kapela a že jsem jejich muzikou posedlý, co jsem na světě; kvalitu a kultovnost hlavně takové „Here Are The Sonics“ ale zpochybnit nemůžu. A ono už po světě neběhá moc kapel, jejichž vznik by se datoval do léta 1960. Tyhle chodící dějiny přivezli třetího listopadu nadšenci z River Promotion do klubu Futurum. Pětapadesát let od doby vzniku je úctyhodná doba – vyvolá však spoustu otázek: Zvládne kapela ustát imanentní požadavky své tvorby? Mají THE SONICS dneska vůbec ještě co říct? Nebo se jenom snaží vytěžit co nejvíc ze zbytků slávy? A osloví i mladou generaci? Leccos naznačují už návaly u šaten.

Hned po vstupu do sálu se rozplývají dvě moje obavy ohledně návštěvnosti: 1) Při pohledu na davy lidí na fotkách z koncertů v Paříži nebo Miláně jsem se dost bál, že pražská zastávka bude propadák, a ono už takhle od začátku akce je na parketu plno lidí. Finální účast si netroufám odhadovat; facebook hlásí 321 zúčastněných, tak poukážu aspoň na tohle číslo. 2) Kdykoli jsem byl na vystoupení kapely, která vznikla v šedesátých letech, připadal jsem si jako na srazu důchodců; byť se jednalo většinou o české kapely jako OLYMPIC nebo FRAMUS 5. A tady? Tady si občas připadám jako důchodce sám. Takhle věkově i genderově i etnicky vyrovnané obecenstvo jsem nezažil v životě asi nikdy; publikum tvoří všechny generace od středoškoláků po vysloužilé, ba ti mladí i převažují – což je vcelku nečekané a milé zjištění.

Začátek úvodních OLD FOLK HOUSE mi utekl; přicházím v době, kdy už mají pár minut za sebou. S touhle retro garážovkou jsem zatím do styku nepřišel, ke zběžnému seznámení tak dochází až nyní a docela mě to baví. Jedná se o adekvátní předskokany žánrem i kvalitou, svůj čas vyplňují obstojně. Člověk si odnáší dobrý pocit – byť ne moc trvalý, žádný výrazný dojem tohle trio nezanechává a vybavit si nějaký zásadní moment dá zpětně docela fušku.

Ani tvorbu následných THE MYRRORS neznám, a v tom možná tkví kámen úrazu. Oproti syrovému a energickému pojetí hudby OLD FOLK HOUSE (a stejně takovému i v případě THE SONICS) jsou THE MYRRORS podstatně kontemplativnější a náročnější na poslech. Kdyby hráli někde v menším klubu s podobně laděnými kapelami, asi by vynikli víc; tady jejich psychedelie trochu zapadá. Muzika sama o sobě není vůbec špatná, alternativnější projekty – tuplem s houslemi – mám hodně rád; patero z Arizony má navíc značné instrumentální schopnosti a rozsáhlejší kompozice skrývají zajímavou tensi. Od začátku mám ale pocit, že se sem tahle těžká psychedelie vůbec nehodí, v kontrastu ke zbývajícím kapelám působí trochu jako pěst na oko. Když už se ale divák naladí s kapelou na stejnou vlnu, je ruka v rukávě; sice se nedostávám do podobné extáze jako vystupující muzikanti, ale baví mě to. Kdybych měl tuhle kapelu naposlouchanou, asi bych si její vystoupení dokázal užít o dost víc. Zvláštní a zajímavé.

Po skončení setrvávám u podia, abych nepřišel o dobrou pozici – kdybych tam ale zůstal, byl bych vystál důlek. Mezi kapelami dochází skoro k hodinové prodlevě, což – uznejme – není zrovna nejpříjemnější. –– Pak ale staří pánové nastupují a prvními tóny úvodní „Cinderelly“ zašlapávají obě předkapely hluboko sféry zapomnění. Muzika je od počátku pekelně nakopnutá a plně dostává svým energetickým požadavkům, ba je značně převyšuje a přepěťová ochrana v sále má co dělat, aby návaly energie z pódia ustála. Kotel pod ním se snad ještě ani nestihl pořádně vzpamatovat, a už vaří.

Vím, milý čtenáři, je to klišé: ale věk nezastavíš. Ani Ty, ani THE SONICS. Nic naplat, při pohledu na pódium jsou křížky na hřbetech muzikantů znát. Když však na chvíli zavřeš oči, pořád to tam je: nestárnoucí muzika, kterou čas jen tak nesemele. Muzikanti stále ohromují svou explozivní muzikalitou a pokročilý věk bys jim nehádal, kdybys neviděl. Neříkám: vystoupení jim dává zabrat, ne že ne. Zvláště na Jerry Rosliem je vidět, že hru na klávesy a zpěv zvládá ke konci s vypětím sil; ječet ve výškách je v tomhle věku obdivuhodné a složité. Když však stojíš pár metrů od pódia a sleduješ počínání těchhle veteránů, pořád si užíváš fantastický náboj, který vystoupení má, a nemusíš se stydět i sám za sebe, jako tomu u mnohých jiných vysloužilých kapel bývá. A nejen ze soucitu, nasazením si THE SONICS nezadají s lecjakou mladou partou

SONICS sypou jednu pecku za druhou bez větších přestávek; základ playlistu tvoří dle očekávání půlstoletí stará deska „Here Are The Sonics“, ale dost prostoru dostává i ještě vcelku čerstvá „This Is The Sonics“. Ale ač nové skladby kvalitou rozhodně nezůstávají pozadu, určitě nepřekvapí, že největšího ohlasu se dostává berryovkám „Have Love, Will Travel“ a „Louie, Louie“ či autorským „Psycho“ a „Strychnine“. Potěší i kvalitní zvuk, snad jen klávesy se v něm občas zbytečně topí. V pozici hlavního zpěváka se prakticky ob písničku střídají klávesák Jerry Roslie a basák Freddie Dennis; sem tam i Larry Larypa vymění saxofon či foukací harmoniku za mikrofon.

Radost ze hraní a zápal pro věc je na tvářích THE SONICS vidět pořád a když po pětačtyřiceti minutách odchází z podia a nechává se před přídavkem nějakou tu minutu vytleskávat, nikdo jí to nezazlívá; tady je chvíle oddechu potřeba, z žádného ukájení se v pocitech slávy THE SONICS podezřívat nemůžeme. Za zasloužených ovací přichází nasypat do publika „I Don’t Need No Doctor“ a „Strychnine“, potom ještě „The Witch“ a po čisté hodině času od začátku představení definitivně mizí v útrobách Futura.

Vystoupení THE SONICS se nechají vytknout v podstatě jenom dvě věci: 1) Pódiová příprava, která byla skoro stejně dlouhá jako samotné vystoupení. 2) Larry Larypa opakovaně hlásí, že je šťastný, že si může konečně zahrát v Prág, Čekoslovákia. Jasně, radost z koncertu bych mu i věřil – kdybych však měl někdy hrát s kapelou, asi bych si nejdřív zjistil, kde to vůbec jsem. Ale když už nic jiného, aspoň si člověk přijde jako v jiných dobách; v dobách, kdy THE SONICS obráželi svět a nebyli zas o tolik starší než většina jejich současných posluchačů. Hudebnímu provedení pak nelze vyčíst vůbec nic. A i když je muzikantům už nějaký pátek přes sedmdesát let, stejnak je jejich vystoupení naživo větší nářez než všechny dnešní panky a metaly. Což pro mě v kombinaci se silnými předkapelami znamená asi nejlepší hudební zážitek loňského roku a jeden z nejsilnějších vůbec.

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit